Řeším problémy dítěte kojením. Nepotlačuji tím jeho emoce?

“Co je pravdy na tom, ze když se dítě (dcerka má 3r4m, stále kojená a myslím, že ještě dlouho bude ) chce nakojit po nějaké nepříjemné situaci (např. pád z kola, bouchne se, skočí na ni pes atd.), že je to špatný návyk? Slyšela jsem, že se tak děti učí ‘zalepit nepříjemnou situaci či emoci jídlem’?” ptá se maminka Jitka.

Kdo se nikdy nesetkal s názorem, že kojením dítě učíme “zajídat” problémy? Velmi časté související námitky také jsou, že se dítě nenaučí zpracovat své (negativní) emoce a těžké situace, že řešení problémů kojením vede třeba k častějším závislostem na kouření nebo pití, že de facto jeho emoce potlačujeme.

Tyto obavy pramení z nepochopení toho, co kojení znamená. Předpokládají, že kojení je jídlo, ale to je jen jedna jeho malá část. Kojení je mnohem víc, je to vztah, je to výchovný nástroj, je to projev důvěry. Malé děti projevují své potřeby hodně fyzicky a celá naše výchova je zpočátku “jen” fyzická péče o ně. Postupně, jak se dítě vyvíjí, se učí řešit různé potřeby i jinak. Protože ví, že dokud mámu potřebuje, ta tu pro něj vždycky bude. Tuto základní důvěru ke světu mu pomohla vybudovat v prvních měsících a letech života, mj. i kojením.

Kojení je “lék” na mnoho věcí, pomáhá řešit stres, protože snižuje hladinu stresových hormonů, pomáhá zklidnit zrychlené dýchání, vyplavuje vysoké hladiny oxytocinu, působí analgeticky. Toto jsou všechno věci podložené výzkumy. Je také zcela logické, že dítě vyhledává při těžkých situacích k uklidnění svou nejbližší osobu, a tou je zpravidla maminka. Jak dítě roste, samo pak pojmenovává, co v těžkých situacích potřebuje. Někdy to bude nakojit nebo se jen krátce přisát, jindy to bude pohladit nebo pochovat, někdy bude chtít potulit třeba od tatínka a jindy bude stačit jen povzbudivé slovo nebo pohled.

O jídlo tu v danou chvíli vůbec nejde. Starší děti se dokonce velmi často kojí bez sání mléka, tzv. nenutritivním sáním. Protože potřebují to všechno okolo jako cítit teplo maminčina těla, její objetí, její dech a všechny ty přínosy, o kterých jsem psala výše.

Jak to máme my, když se necítíme dobře? Pomohlo by nám třeba objetí? Jak bychom se cítili, kdyby nám partner řekl, ať už se naučíme řešit si to samy?

Odnaučí se to někdy?

Pokud je dítě kojené a potřebuje se kojením v danou chvíli uklidnit, dělá to právě proto, že mu nestačí objetí nebo pohlazení. Ale že to kojení prostě potřebuje. Zkušenosti ukazují, že se to postupně mění (ne úplně jasnou přímkou, ale s různými “hupy”), a to je podstatou procesu zvaného samoodstav.

Není potřeba dítě nějak učit, že kojením problémy řešit nemá. Samo k tomu dospěje. Naopak dítě, kterému neumožníme v raném mládí vyřešit své problémy, které nezíská onu ranou zkušenost, že se na maminku může spolehnout, a které nemůže zažít základní důvěru ke světu, má mnohem větší náchylnost ke kompenzačnímu chování jako je zajídání, kouření apod.

A ruku na srdce, není to skvělá zpráva pro unavené maminky?

Třeba Majka o své dcerce napsala: “Keď bola vo veku, kedy sa chcela dojčiť napríklad kvôli nejakej boľačke, tak dojčenie pomáhalo, aby plakala kratšie a ľahšie to zvládla a aj mne to dobre padlo, že som mala rýchly, funkčný a jednoduchý nástroj, ako zvládnuť situáciu. Samozrejme aj som využila objatie a slovnú podporu, vysvetľovala jej situácie a časom, ani neviem ako, si dojčenie v takýchto situáciách nepýtala.”

Je to krásné a je to pro nás svým způsobem čest, moci dítěti takto pomáhat s tím, čím potřebuje. Buďme za to rády.