Někdy je to hrozně těžké. K veškeré péči o dítě nebo děti se přidává neustálá nutnost obhajovat a vysvětlovat svůj způsob výchovy před ostatními. Vyčerpává to. Neustálé otázky a někdy i jen pohledy: “Ty už zase kojíš?” “A přijde ti normální kojit na hřišti (tak velké dítě)?” “Já bych ho nemohla mít v posteli, to bych se fakt nevyspala.” “Vidíš? Jsi vyčerpaná. Tak už ho konečně odstav, ať se vyspíš!” a jistě vás napadne mnoho dalších.
A tak se od malička svých dětí učíme, jak si stát za svým, věřit svým pocitům, hledat, co je nejlepší pro nás a pro naše dítě. A není to nutně to, co je nejlepší podle našeho okolí. Vyslechnout a někdy vysvětlit, někdy ani nekomentovat. Umět se se svým dítětem “zavřít do bubliny”, kde jsme jen my dva.
Občas si taky postesknout a upustit páru. Protože to, že nějakou cestu považujeme za nejlepší, neznamená, že je vždy snadná. Uvolnit se, někdy to s někým probrat. Nejlepší je to samozřejmě s partnerem, ale když ten podporující není, tak klidně s někým jiným.
Ono obhájit si svůj názor nebo postup při kojení před okolím se nám bude hodit i v budoucnu. Kojením to totiž teprve začíná. Velká část rodičů, kteří své děti kojí podle jejich potřeb a reagují na ně, je pak také respektující. Ať už tomu říkají jakkoli (attachment parenting, vztahová výchova, svobodná výchova, respektující výchova, nevýchova nebo třeba výchova bez poražených). Každopádně výchova, kde potřeby dítěte a mé potřeby jsou stejně oprávněné a stejně na místě. Kde hodně komunikujeme, snažíme se o dohody místo rozkazů, o sdílení místo poučování, o respektování pocitů místo jejich potlačování. Kde provázíme a ne vedeme, kde fyzicky netrestáme.
Protože stejně jako kojení stále není společenská norma, tak i nošení dětí, společné spaní, respektující výchova apod. jsou něčím trochu “divným”. Zázemí stejně smýšlejících je strašně důležité. A takové sdílení je také důvodem vzniku podpůrných skupinek při kojení.