Hra a hraní je v dětském životě obrovsky důležitá. Hlavní úkol dětí je si hrát a je potřeba, aby na to měly prostor a podmínky.
Pohled do dětského mozku
Jaak Panksepp, uznávaný odborník na mozek a hru (ředitel Centra afektivních neurověd na univerzitě v Ohiu), vysvětluje, že hra a radost, která ji provází, stimulují růst nervových obvodů v amygdale a prefrontální kůře mozku. Hraní tak nejen že přináší dítěti potěšení, ale zároveň podporuje růst neuronů, tvorbu synapsí a posilování některých klíčových mozkových spojení.
Právě tyto oblasti mozku regulují emoce, a protože se vyvíjejí až do období puberty, má hraní na dětský vývoj obrovský vliv. Jinými slovy: hra rozvíjí mechanismy, které pomáhají dítěti zvládat vlastní emoce, aby jimi nebylo zahlceno, ale dokázalo s nimi vědomě pracovat.
Při fyzické hře, jako je pošťuchování nebo válení se po zemi, se navíc vyplavují endorfiny, které navozují pocity štěstí, a současně tlumí stres a úzkost. Jak píše Dr. Catherine Gueguen v knize Cesta ke šťastnému dětství, každodenní dostatek hry výrazně přispívá k rozvoji sociální a emoční inteligence dítěte a k jeho celkové psychické pohodě.
Jak hrou posilovat vzájemné pouto – attachment
Celosvětově uznávaná psycholožka Aletha Solter je odbornicí na attachment a trauma. Přednáší a publikuje na tato témata, propaguje výchovu bez trestů a odměn a napsala také knihu Attachment play o hrách, které posilují pouto mezi rodiči a dětmi. Jsou to hry, které posilují vztah s dítětem, mohou být iniciovány dítětem nebo rodičem, mohou se hrát kdykoli a kdekoli, zahrnují mnoho známých her, není potřeba žádné speciální vybavení a často se u nich rodič s dítětem nasmějí. Smích je důležitý, protože podle autorky knihy je smích jeden ze způsobů, jak se zbavit napětí a stresu.
Její attachmentové hry lze s úspěchem využívat u dětí, které zažily trauma, protože jim pomáhají těžké prožitky zpracovat a zaintegrovat. Ať už jde o děti v náhradní rodinné péči nebo děti, které se setkaly s těžkostmi v podobě hospitalizace, nehody, rozchodu rodičů apod. Mohou být ale velkou inspirací i pro všechny další děti, protože jsou krásně posilující. Níže najdete seznam typů her, jak je rozdělila Aletha Solter. Ke každému typu jsem doplnila aktivity, které lze dělat už s úplně nejmenšími dětmi. Jistě vás napadnou další příklady, tak budu ráda, pokud se o ně se mnou podělíte.
1. Svobodná, na dítě zaměřená hra (Nondirective child-centered play)
Dítě si volí, co chce dělat, a rodič ho sleduje a připojuje se jen na vyzvání. Nechá se plně řídit dítětem. U nejmenších to může být třeba broukání, strkání věcí do pusy, zkoumání vlastního těla nebo hra s hračkou. Při jídle dítě objevuje vlastnosti potravin — mačká je, drolí, namáčí, rozmazává… Pro rodiče je tato hra často zkouškou trpělivosti, ale pro dítě má ohromnou rozvojovou hodnotu.
2. Symbolická hra (Symbolic play)
Používání hraček nebo figur pro ztvárnění různých scén. Malým dětem můžeme mňoukat plyšovou kočičkou, “dělat malá malá” panence nebo s figurkou panáčka skákat do vody (např. když dítě chodí na plavání a potápění je pro něj téma). Zpočátku dítě spíš jen pozoruje, ale postupně začne samo napodobovat a přehrávat situace, které zažilo. Tak si zpracovává zážitky i emoce. Třeba když se dítě polekalo psa, můžeme s ním hrát hru s plyšovým pejskem, štěkat, blbnout, sami se stát pejskem, měnit role. Smích při hře pomáhá uvolnit strach a napětí. Pokud se dítě začne smát, zbavuje se tak strachu a stresu, který vyvolal konkrétní pejsek a postupně se tak zbavuje strachu ze psů, který takový zážitek vyvolal.
3. Hra se zpětnou vazbou (Contingency play)
Rodič reaguje na signály dítěte předvídatelným a vtipným způsobem. Posiluje to důvěru a pocit přijetí. Klasickým příkladem je reakce na dotek nosu vydáním legračního zvuku. Postupně dítě pochopí, jak u rodiče vyvolat zábavnou reakci, a vzniká tak krásná forma vzájemné interakce. Časem dítě pochopí “mechanismus” toho, jak u vás danou reakci spustit. Můžeme si tak hrát ale i s tělem dítěte, např. mu prstem píchneme po pupíku a děláme zvuky apod. Do této kategorie patří také různé imitující hry. Dají se hrát už s velmi malými dětmi, které začínají žvatlat, když rodič po dítěti žvatlání opakuje.
4. Bláznivá hra (Nonsense play)
Při této hře rodič nebo dítě záměrně dělá legrační chyby nebo zveličuje emoce. Děti si podobné hry často vymýšlejí samy — nasadí si kalhoty na hlavu nebo si spletou slova v básničce. U nejmenších můžeme přehánět emoce, “ochutnávat” nožičku se slovy “ňam, ňam!” a pak se smát, že nožička se přece nejí. Tyto hry pomáhají odbourávat strach z chyb a uvolňují napětí spojené s učením nových dovedností.
5. Hry na odloučení a shledání (Separation games)
Schovávání a hledání podporuje zpracování separačních obav. U nejmenších je to klasické “bububu – kuk”, kdy se radujeme ze shledání. Důležité je právě to shledání a naše velká radost, že se s dítětem vidíme. Můžeme různě přizpůsobovat dítěti způsoby schovávání — zakrýt se plínkou, schovat se za dveře nebo vykukovat zpoza různých stran. U větších dětí je oblíbené hledání ve velké krabici se zvoláním: “Kde je ta Anička?” — a pak nadšené přivítání při nalezení. Podobně to jde taky, když máme dítě v náručí a tatínek na něj vykukuje zpoza našich zad jednou nad našim levým ramenem a jednou nad pravým. Když občas narušíme pravidelnost (vykoukneme dvakrát za sebou nad stejným ramenem), zpravidla to vede k velké veselosti.
6. Regresní hry (Regression games)
Dítě se v těchto hrách chová jako mladší, což mu pomáhá zpracovat pocity nejistoty či potřebu péče. Nejčastěji si je užívají děti mezi 3–6 lety, například když se jim narodí sourozenec. Mazlíme se s dítětem jako s miminkem, mluvíme na něj jako na malé miminko. U opravdu maličkých dětí tuto hru moc nevyužijeme — ony si ji totiž právě teď žijí naplno.
7. Hry s fyzickým kontaktem (Activities with body contact)
Fyzický kontakt, který respektuje hranice dítěte, posiluje pocit bezpečí a zdravé vazby. Patří sem říkanky s pohybem, jako Takhle jedou malí páni, Vařila myšička kašičku, nebo hry s napětím, kdy dítě sedí na klíně a při počítání “do tří” roztáhneme nohy a dítě jakoby “spadne”. I maličké děti mají rády, když si s nimi hrajeme třeba na štrúdl (rozválíme, poklademe jablíčky, posypeme rozinkami, zabalíme a šupneme do trouby a pak jako jíme), klasická hra Milý dědečku, tečka, posílám ti křečka apod. Skvělá je také zábava v posteli — převalování, lezení přes sebe, žertovné polohování a dovádění.
8. Hry s obrácením rolí (Power-reversal games)
Dítě si hraje na silnějšího, zažije moc, a rodič předstírá slabost nebo porážku. Například při polštářové bitvě rodič padá dramaticky k zemi jako poražený, nebo se nechá dítětem “uvěznit” pod dekou. Tyto hry pomáhají dětem zbavit se pocitu bezmoci a bezpečně ventilovat emoce jako vztek či frustraci. Někteří rodiče se bojí, že tyto hry zvýší agresivní chování dětí, ale opak je pravdou. Je to proto, že děti dostanou příležitost se zbavit bolavých emocí, zloby, frustrací a úzkosti, která pramení z pocitu bezmoci. S úplně malými miminky tuto hru spíš nevyužijeme.
9. Kooperativní hry (Cooperative games)
Místo soupeření spolupracujeme. U malých dětí to může být společné stavění věže z kostek, u větších třeba upravená pravidla deskových her nebo týmové sportovní aktivity. Tyto hry podporují spolupráci, respekt a vzájemné porozumění.
Hry pomáhají zpracovat i náročné situace
Hraní je obrovsky léčivé. Pomáhá dětem zpracovat těžký porod, nucenou separaci, stres z odloučení při hlídání i každodenní obtíže jako převlékání nebo odchody z domu. Mnohé rodiny popisují, že když do svého života zařadily attachmentové hry (někdy v češtině nazývané třeba léčivé hraní), zlepšila se jim nejen nálada v domácnosti, ale zmizely i konfliktní situace, aniž by je musely při hře cíleně řešit.
Hraní také přirozeně rozvíjí vztahy dítěte s dalšími členy rodiny, například s babičkou nebo sourozenci.
Důležitá pravidla pro hraní
- Radost pro obě strany: Hra by měla bavit jak dítě, tak dospělého. Pokud se do ní nutíme, dítě to vycítí. Hledáme tedy takové způsoby a možnosti, které nás oba těší. Někdy je také potřeba najít správný čas, naladění a sílu. Platí to ale i ze strany dítěte, také ono nemusí být naladěné ve chvíli, kdy my máme čas a může hru odmítat, což je třeba respektovat.
- Respekt k emocím: Sledujeme, jak se dítě cítí, a přizpůsobujeme hru jeho momentálním potřebám.
- Bezpečí: Pokud se dítě bojí, u hry Takhle jedou malí páni při zaklánění držíme dítě za hlavičku. I jednoduchá hra “kuk” může být někdy náročná, takže volíme míru “separace” podle dítěte.
- Pravidelnost: Najděme si každý den chvilku na cílenou hru. Rozdíl mezi fyzickou přítomností a skutečným napojením je obrovský. Pokud hry zařazujeme pravidelně, v našem vztahu se něco změní. My maminky někdy máme pocit, že jsme s dětmi přece pořád, 24/7. Ale je velký rozdíl, když dítě vedle nás leží a my si čteme něco na mobilu nebo třeba “jen” myslíme na to, co musíme ještě udělat, a když se plně soustředíme na dítě a na napojení s ním. A to jsou ty chvíle, které je třeba cíleně plánovat a hlídat si je. V případě více dětí v rodině je pak také moc důležité najít si čas pravidelně na každé své dítě.
- Střídání prostředí: S miminky můžeme hrát kdekoli, u starších dětí střídáme prostor mezi domovem a venkovním prostředím. Doma to může být výhodné v tom, že nás tolik nerozptyluje okolí a můžeme se opravdu soustředit na vzájemné propojení. Venku zase můžeme hrát více hry v prostoru, různé honičky a schovávačky apod.
Na závěr
Hra je dar, který máme na dosah každý den. Není třeba složitých pomůcek ani speciálních příprav — stačí být plně přítomní, otevření dětské radosti a připravení sdílet svět svých dětí. Skrze hravé okamžiky vznikají ty nejpevnější vztahy, které dítěti dávají do života stabilitu a pocit bezpečí. A co víc — i nám dospělým pomáhají zapomenout na každodenní starosti a připomenout si, jak cenné je smát se spolu.
Tak co si dnes zahrajete vy?