Pláč miminka je pro rodiče často náročnou zkouškou. Mnozí si kladou otázku, zda mají na každý pláč reagovat, nebo nechat dítě, aby se začalo učit řešit své problémy. Současné poznatky z neurobiologie nám pomáhají lépe pochopit, co se v mozku plačícího miminka děje a proč je důležité na jeho pláč citlivě reagovat.
Lidský mozek je fascinující orgán složený ze tří hlavních částí. Máme tzv. plazí mozek, který řídí základní životní funkce jako dýchání a srdeční činnost. Dále savčí mozek, který je centrem emocí a obsahuje limbický systém. A konečně mozkovou kůru, která je typická pro lidi a je sídlem našeho vědomého myšlení, ale také řeči a dalších oblastí.
Když se miminko narodí, jeho mozek je oproti jiným savcům velmi nezralý. Zatímco amygdala (část emočního mozku) je plně funkční již od narození, chybí propojení mezi amygdalou a mozkovou kůrou. To znamená, že miminko nedokáže samo regulovat své emoce a potřebuje k tomu pomoc dospělého.
Hlavním úkolem amgdaly je rozpoznat potenciální nebezpečí a chránit nás před ním. Upozorní nás, že je něco neznámé, cizí, nebezpečné. Navodí pocit strachu a může aktivovat dvě cesty: krátkou a dlouhou. Ta krátká je založena na obvodu, do kterého nezasahuje naše vědomí. Je to velmi krátký obvod, takže reakce je rychlá, ale dochází tu k chybám. Oproti tomu dlouhá cesta vede k aktivitě mozkové kůry (konkrétně orbitofrontální kůry a cingulární kůry). Tento obvod zahrnuje vědomí, je účinnější, ale ne tak rychlý.
Maličké dítě ale používá pouze krátkou cestu, protože delší obvod ještě nemá rozvinutý. Proto nemůže zvládnout samo strach, úzkost a stres a potřebuje dospělého, který ho zklidní. To je ve zkratce neurobiologický pohled na to, proč námi miminko při pláči nijak nemanipuluje, prostě toho není schopno (ani kdyby chtělo).
Důsledky toho, jak na pláč miminka reagujeme
Pláč je vždy závažný. Dítě nikdy nepláče bezdůvodně, nemanipuluje. Bez dospělých by nepřežilo. Jak jsme si už řekli, během prvních čtyř měsíců dominuje aktivita oblastí mozku, které jsou zodpovědné za přežití – tváří v tvář nebezpečí, nepředvídané situaci nebo něčemu, čemu dítě nerozumí, ho velmi snadno přepadne strach, úzkost, hněv. Bezprostředně proto potřebuje dospělého.
Když dospělý dítě uklidňuje, ubezpečuje, utěšuje, pomáhá mu vytvořit si v čelních lalocích (tj. prefrontální kůře) spoje, které bude později potřebovat pro zvládání emocí. Takže laskavé chování dospělého má pozitivní dopad na zrání prefrontální kůry dítěte.
Druhý přínos je napodobování – díky zrcadlovým neuronům se dítě učí, jak řešit emočně náročné situace.
“Jestliže důsledně několik let uklidňujete rozrušené dítě a berete jeho úzkostný pláč vážně, vytvoří se v mozku velice účinný systém stresové reakce. Ten mu umožní v pozdějším věku úspěšně zvládat stres,” popisuje Margot Sunderland v knize Věda zvaná rodičovství (str. 37).
Naopak: jestliže dítěti nikdo nepomůže se zklidnit a je ponecháno samo sobě, hrozí, že se mu nevytvoří potřebné mozkové spoje – i v dospělosti může reagovat agresivně, mít záchvaty úzkosti, deprese a nebude umět vytvářet dobré vztahy. Prof. Emil Coccaro (2011) zjistil, že násilničtí dospělí mají nedostatečně aktivní právě prefrontální kůru.
Roli zde bude hrát také to, jakou má dítě vytvořenou citovou vazbu. Jinými slovy jde o to, zda si dítě vytvořilo pevný a blízký vztah s jednou osobou, která o dítě soustavně pečuje a chrání ho. “Tato osoba je bezpečnou citovou základnou, na kterou se dítě vždy obrací v případě krize a nepohody a u níž vyhledává tělesnou a citovou blízkost, což ho uklidňuje a utěšuje a postupně mu dodává sílu a touhu zkoumat svět kolem sebe,” píše Dr. Catherine Gueguenová v knize Cesta ke šťastnému dětství (str. 85). Kvalita citové vazby závisí na rychlosti a způsobu, s jakým dospělý reaguje na potřeby dítěte.
Bezpečné pouto je důležité pro správný vývoj dítěte.
Vyplakávání jako metoda výchovy?
Když se rodič propojí s tím, co cítí, ví, že musí na pláč reagovat a naplnit potřeby dítěte. Ale nevyžádané zastaralé rady ho mohou znejistit. Populární byla v minulosti třeba metoda sira Trubyho Kinga o vyplakávání dítěte. Jeho hlavní zásada zněla: “Nikdy nedržte dítě déle než 10 minut denně. Děti jsou jako rostliny – potřebují hlavně vzduch, světlo a pravidelnost, ne mazlení.” Jeho kniha “The Feeding and Care of Baby” (1913) se stala bestsellerem a obsahovala striktní pokyny: krmení každé 4 hodiny bez výjimky, žádné noční krmení po 19. hodině, nechat dítě vyplakat se pro vytvoření režimu, minimální tělesný kontakt a spaní venku v každém počasí.
King založil organizaci “Plunket Society”, která měla obrovský vliv na výchovu dětí v Novém Zélandu a později i v dalších zemích. V době největší popularity jeho metody (30.-50. léta) byly jeho principy považovány za “vědecké” a “moderní”.
Přestože jeho metody jsou dnes považovány za škodlivé, jeho vliv přetrvává v různých modifikacích “kontrolovaného pláče” a v představě, že děti potřebují především “režim” a “disciplínu”.
Ironií je, že King sám neměl vlastní děti a své teorie založil především na pozorování chovu zvířat a práci s psychiatrickými pacienty. Jeho vlastní adoptivní dcera později kritizovala jeho přístup k výchově jako chladný a odtažitý.
Dnes už takto extrémní přístup zastává asi málokdo, ale různí spánkoví trenéři a lektoři metod jako metoda kontrolovaného pláče jsou stále ještě vyhledávaní a oblíbení.
Největší riziko těchto metod je bohužel to, že zdánlivě skvěle fungují. Když na volání a pláč dítěte nikdo nereaguje, dítě se naučí odříznout od toho, co cítí, a to je opravdu velmi závažný problém. Lidé ale na takové dítě reagují většinou pozitivně – mluví se o něm jako o hodném, jako andílek apod. Rodiče mají klid, když dítě přestane vyjadřovat své emoce, smutek, strach, hněv a svoje potřeby. Je to vlastně snadné “vyrobit” si dítě, které nepláče. Stačí nereagovat a většina dětí za pár dní bude plakat jen při bolesti.
Dovolím si malou odbočku k náhradní rodinné péči – také miminka z kojeneckých ústavů jsou “hodná”. Je to mnohem závažnější problém než miminka uplakaná. Bohužel, část lidí nevidí, za jakou cenu je dítě takto “hodné”.
Důsledky vyplakávání
Nechat dítě plakat o samotě je pro něj naprosto nevhodné. Pláč jako takový nemůže ovlivnit vývoj mozku dítěte, ale stres, který při něm dítě prožívá, zásadní způsobem zasáhne do jeho vývoje. V mozku miminka se zvýší koncentrace stresových hormonů, především kortizolu vylučovaného v nadledvinkách, a vzniká tzv. toxický stres. Ten Dr, Nils Bergman popisuje ve svých přednáškách jako stres, který dítě prožívá a nikdo dospělý mu s jeho zvládnutím nepomáhá. Z mozku mizí opioidy (chemické látky navozující pocit pohody) a upevňují se obvody regulující stres, které se stávají velmi vnímavé. V mozku se také aktivují obvody bolesti. Důsledkem je pak dospělý, který má přecitlivělý systém stresové reakce, jinými slovy, mozek reaguje na sebemenší zátěž, s níž si ostatní lidé snadno poradí, jako by byla závažná a ohrožující.
Krátkodobé zvýšení hladin kortizolu v těle nevadí, protože mobilizuje síly na potřebnou reakci na stres. Dlouhodobě a hlavně pokud je při stresu dítě o samotě, ale dochází k tomu, že buňky v klíčových oblastech umírají. Konkrétně v hipokampu, který je zodpovědný třeba za dlouhodobou paměť. Kortizol působí pomalu a zůstává v mozku ve vysokých koncentracích několik hodin. Lidé s depresí ho mají vysoký po celé dny nebo i týdny.
Amygdala, o které už byla řeč, je centrem emoční, nevědomé paměti (oproti vědomé paměti, která sídlí v hipokampu) a protože je již odmala plně vyvinutá, ukládá si emoční vzpomínky na nevědomé úrovni. Proto si nepamatujeme na události z počátku našeho života, ale rané trauma se do nás obtisknout může i tak. V dospělosti pak třeba stojí za různými psychickými problémy a poruchami chování.
Každé dítě bude na prožitý toxický stres reagovat jinak závažnými důsledky. Rizika jsou ale obrovská: strach z osamění, úzkosti z odloučení, záchvaty paniky, závislost na kouření nebo alkoholu, deprese nebo tělesné nemoci související se stresem.
Jak ale pláč miminka zvládnout?
Během prvních tří měsíců je pláč nejčastější příčinou zkratkovitého jednání dospělých vůči dítěti. Není se co divit, někdy je to skutečně obrovský nápor na psychiku. V první chvíli nás pláč dítěte obvykle mobilizuje a chceme mu pomoci, ale když je pláč delší, mohou přijít pocity zoufalství a vztek. Toto je hodně nebezpečný moment a v krajním případě bychom mohli dítěti i ublížit, takže je lepší vzteku předcházet, případně ho ihned řešit.
V takové chvíli může pomoci napojit se na dítě a zvědomit si, co se děje: „Dítě má problém. Mně je dobře. Já mu půjčím svůj mozek (prefrontální kůru).“ Pokusit se v sobě vzbudit zvědavost, co se vlastně děje: „Musím prozkoumat emoce dítěte a použít svou prefrontální kůru.“ Pochopení a přijetí emocí dítěte, vyjádření se stejnou intenzitou, ve které je dítě: “Teda, tohle tě ale opravdu hodně naštvalo!” A pak pomalu zklidňovat, zpomalovat a zjemňovat, pomoci dítěti přeladit se na klid.
Péče o malá miminka probíhá především fyzickým způsobem. Naprosto zásadní je (v přímém rozporu s teorií Trubyho Kinga) fyzický kontakt. Novorozenci a malá miminka mají přirozenou a silnou potřebu tělesné blízkosti. Je to jejich základní biologická potřeba, stejně důležitá jako potřeba jídla či tepla. Mnoho rodičů má představu, že spokojené miminko by mělo po nakojení klidně ležet a samostatně si hrát, ale realita je často jiná. Miminka jsou od přírody naprogramována k tomu, aby chtěla být co nejvíce v těsné blízkosti svých pečovatelů.
Nošení v šátku či ergonomickém nosítku je proto skvělým řešením, které respektuje tuto přirozenou potřebu. Když je miminko nošené, může v bezpečí pozorovat svět kolem sebe a účastnit se běžných denních aktivit svých rodičů. Tento způsob péče není rozmazlování – je to přirozená cesta, jak dítěti poskytnout pocit bezpečí a jistoty, který potřebuje pro zdravý vývoj.
Když miminko není v kontaktu s rodičem, může projevovat nespokojenost, a to i když je nakrmené a přebalené. Není to proto, že by bylo rozmazlené nebo že by s ním bylo něco v nepořádku – je to proto, že následuje svůj přirozený instinkt být v blízkosti pečující osoby, kde se cítí v bezpečí a může se optimálně vyvíjet.
Někdy je pláč dítěte opravdu velice náročný. Významný výzkum Dr. Jamese McKenny z University of Notre Dame, publikovaný v roce 2016, se zabýval souvislostmi mezi syndromem náhlého úmrtí kojenců (SIDS) a neutišitelným pláčem (kolikou) z pohledu regulace dýchání. Jeho zjištění přináší důležité poselství pro rodiče – neutišitelný pláč není něco, co by miminko dělalo úmyslně. Naopak, miminko je stejně jako rodič “obětí” této situace, která má u každého dítěte různou intenzitu. Jde o přechodné vývojové období, během kterého ani dítě, ani rodič nemohou plně kontrolovat vznikající “krizi”.
McKenna však přináší i povzbudivé zjištění – intenzitu neutišitelného pláče lze významně snížit, pokud rodiče přestanou omezovat fyzický kontakt s dítětem a nebudou se bát ho nosit. Výzkum konkrétně ukázal, že navýšení doby nošení dítěte ze tří na čtyři hodiny denně může u šestitýdenních miminek vést ke snížení délky pláče až o 43 procent.
Jak v tomto funguje kojení?
Kojení je mnohem víc než jen způsob výživy dítěte. Funguje jako přirozený uklidňující prostředek, který pomáhá dětem zvládat stres, bolest a usnadňuje jim usínání. Během kojení se v těle dítěte harmonizují základní tělesné funkce – od dýchání přes srdeční rytmus až po tělesnou teplotu.
Když nabízíte dítěti kojení při pláči, využíváte tyto přirozené uklidňující vlastnosti mateřského mléka a samotného procesu kojení. Je to efektivní způsob, jak dítěti pomoci v náročných situacích. Někteří rodiče se obávají, že častým kojením pro uklidnění omezují schopnost dítěte zvládat emoce jinými způsoby. Tato obava není na místě – miminko v raném věku ještě nemá vyvinuté jiné mechanismy pro zvládání stresu a emocí, ty se budou rozvíjet postupně s věkem. Více o tom, čím miminka nemůžeme rozmazlit, se dočtete v tomto článku.
Časté kojení podle potřeb dítěte tedy nebrání jeho emocionálnímu vývoji ani schopnosti řešit později problémy samostatně. Naopak, poskytuje dítěti bezpečnou základnu, ze které může postupně rozvíjet další způsoby zvládání náročných situací.
Jaké jsou ale příčiny pláče? Co se děje v celém těle plačícího miminka? O tom jsem psala v jiném článku.
Pokud se i vás týkají starosti s hodně plačtivým dítětem, můžete se obrátit i na laktační poradkyni a společně hledat řešení. Stojí to za to.