Samoodstav neboli ukončení kojení řízené dítětem. Co to vlastně je? Kdy k němu dochází? A nastane vždy nebo je třeba dítě na odstavování naučit? Je pro ženu snesitelné vydržet kojit tak dlouho? (A jak dlouho to vlastně je?)
Kojení přináší mnoho dobrého nejen zdraví dítěte, ale i maminky. Přečtěte si o tom souhrnné články (dítě, maminka), věřím, že některé informace vás překvapí. Bude to znít možná banálně, ale tyto přínosy kojení nezmizí v žádném věku ani se mateřské mléko nepřemění na obyčejnou vodu. Dokonce je to přesně naopak – čím déle se dítě kojí, tím více pro své zdraví získává. A nejen to, kojením získává i žena, čím déle, tím více.
Protože naše společnost není kojící společností, je to ale někdy velmi těžké. Kojení tak nějak podporujeme prvního půl roku života dítěte. Minimálně se všeobecně bere jako fakt, že je pro dítě v tomto věku dobré, aby bylo kojeno. Roční dítě už je v očích společnosti na kojení často velké, ale ještě se to obvykle toleruje. Dvouleté dítě už je trochu přerostlé, ale když se kojí tříleté? To už matka určitě něco zanedbala, to je pro většinu lidí prostě příliš!
Proč vlastně?
Bojíme se, že dítě zajídá své problémy, když se kojí? Nebo je to nechutné, protože máme prsa spojená s představou sexu? Nebo se obáváme, že dítě kojením matku vysává? Dělá si z ní dudlík? Případně že žena nemůže otěhotnět kvůli kojení (nebo, pokud kojí v těhotenství, ublížit nenarozenému dítěti)? Nebo máme obavy, že musíme dítě zarazit, aby si nezvyklo, že se bude kojit “až do maturity”? Že mu musíme nastavit tvrdé hranice, abychom ho nerozmazlili?
Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje výlučné kojení do 6 měsíců věku a dále pokračování kojení do 2 let nebo i déle. Často se toto doporučení interpretuje jako že platí první část do 6 měsíců věku a dál už to platí jen pro rozvojové země, kde není dobrý přístup k pitné vodě. Ale sama WHO to už několikrát vyvrátila. Tato doporučení platí pro celý svět a vychází právě z toho, že kojení má tak neskutečný vliv na zdraví, že je dobré ho využít na maximum.
Samoodstav
Pokud se rozhodneme kojit dítě, dokud bude samo chtít, může to vypadat různě. Vliv má velmi mnoho faktorů jako je omezování kojení, používání dudlíků, hormonální antikoncepce, nastavování režimu… Jak to ale vypadá, pokud nijak nezasahujeme?
Nejtypičtější průběh je takový, že do cca 2 let se dítě kojí poměrně podobně hodně (v průměru je to asi okolo 500 ml denně) a co se týče frekvence, ta klesá okolo 3 let. Střídají se různá období, často se děti kojí méně a pak zase najednou více, třeba když dělají nějaký vývojový skok, rostou jim zuby, jsou nemocné atd. Každé bude reagovat trochu jinak. Zkrátka není to tak, že dítě postupně kojení omezuje a omezuje, až přestane. Takto přímá linka to nebývá.
Každopádně, přirozený samoodstav nastává úplně nejdříve ve 2,5 letech. Průměr je 3 – 5 let, ale může to být i později. Jak jsem napsala výše, čtyřleté dítě se už obvykle nekojí stejně jako čtyřměsíční. Někdy to je třeba jen na usnutí nebo ve vypjatých situacích. Někdy to je jen jednou za pár dní. S tak velkým dítětem se už dá dobře domlouvat, obvykle chodí do školky a je schopné spát třeba o víkendu u babičky. Kojení v tomto věku už nebývá téma, neřídí čas ani aktivity rodiny.
Dítě se postupně učí řešit své problémy i jinak než kojením. Toto je postupný proces, který přirozeně nastane, stejně jako se dítě třeba naučí mluvit, chodit, nebo udržet stolici.
Pokud se dítě přestane kojit dříve než ve věku 2,5 roku, nejedná se o samoodstav, ale o problém s kojením. Obvykle to bývá bojkot, pokles tvorby mléka nebo jiná příčina. Jak se pozná předčasně odstavené dítě? Není s odstavem spokojené a kdyby mohlo, kojilo by se dál. Někdy třeba přejde na dudlík nebo lahvičku (protože potřebu sání stále má).
Maminka Jarka třeba říká: “Martička se odstavila, když jsem byla podruhé těhotná. Byly jí tehdy dva roky. Když se ale narodil Jiřík a já ho kojila, přišla jednou za mnou se smutnýma očima, že by chtěla taky “plsíčko”. Nemohla jsem ji odmítnout. A od té doby se zase kojí.” Kdyby se Martička opravdu odstavila sama, už by o kojení neměla dál zájem. V Jarčině případě šlo nejspíš o to, že vlivem těhotenství došlo k poklesu tvorby mléka a dcerka s tím nebyla spokojená. Když se ale po porodu tvorba opět navýšila, ke kojení se zase vrátila. Protože ho ještě potřebovala.
Pokud se dítě opravdu odstaví samo, už ho ke kojení nelze donutit. Častý argument, že žena vlastně kojí jen pro sebe, proti vůli dítěte, je nesmysl. Ale to, že je pro ni kojení způsob jednodušší péče, je fakt. V tom smyslu vlastně kojí pro sebe.
Do samoodstavu to nevydržím
Pokud máme stejně potřebu dítě odstavit dříve, zkusme se zeptat – je to, co mě štve, opravdu kojení? Možná jo. Ale možná je za tím něco jiného. Mohla by pomoci otázka – čeho bych dosáhla, kdyby se mé dítě kojilo méně? Ty potřeby, které dítě má, samotným nekojením nezmizí. Ale budou se naplňovat jinak. Takže třeba potřeba blízkosti se bude naplňovat častým nošením, potřeba uspat novými rituály apod. Někdy se může zdát, že nám kojení bere sílu, ale může to být přesně naopak – často je jednodušší nabídnout prso (a chvíli u toho aspoň sedět) než vymýšlet složité zabavování dítěte apod. Maminky malých neposedů to občas tak mají – že dítě by si nebýt kojení snad nikdy nesedlo. Ale to už je téma na jiný článek. Proč maminky odstavují své děti od kojení a jak mohou řešit své problémy jinak, jsem psala tady.
A co když mi kojení tak velkého dítěte prostě není příjemné? Mohou přijít různé problémy, žena může pociťovat bolest, averzi vůči dítěti nebo i vztek. Kojení je péče o dítě, takže takové pocity k tomu někdy patří. Stejně jako k čemukoli jinému, neměli jste někdy vztek třeba na neustálé přebalování?
I pokud je dítě větší a problémy nastanou, lze je řešit. Za averzí a bolestí bývá nedobré přisátí a/nebo pokles tvorby mléka, nepodporující prostředí, tlak na odstavení nebo nerealistická očekávání. Je možné takovou situaci probrat s poradkyní, vždy je to individuální.
Postupné omezování kojení
Proces ukončování kojení je o dvou lidech – matce a dítěti. A je to na nich, aby to proběhlo ke spokojenosti obou. Nesmíme zapomínat na matku – aby ve snaze udělat pro dítě to nejlepší ho nenechala jí ubližovat (třeba kousání u kojení nebo kopání do těhotného břicha) a nerespektovat její potřeby. A nesmíme zapomínat ani na dítě – mnoho žen ukončí kojení, protože to nevyhovuje jim, ale vůbec neřeší, co vlastně vyhovuje dítěti.
Kojení není buď anebo. Je možné kojit třeba omezeně, s dítětem se domlouvat a hledat způsoby, které budou přijatelné pro oba. Maminka Helenka třeba mluvila o tom, že už jí není příjemné kojit za chůze, protože je synek těžký. Navrhla jsem jí, že bych to udělala tak, že mu nabídnu, že až bude lavička, sedneme si a nakojíme. Je to taková moje měkká hranice. Laskavě a vlídně s respektem k jeho i mým potřebám. Je jasné, že dítě nebude vždy se vším souhlasit. A tam už pak záleží zase na nás, jak si to chceme udělat. Můžeme na tom trvat: “Já vidím, že bys moc chtěl teď, ale už jsi na mě těžký a já tě neunesu. Jakmile bude lavička, ráda ti mlíčko dám.” nebo to můžeme udělat jinak: “Dobře, vidím, že teď je to pro tebe moc těžké, protože jsi spadnul a potřebuješ mlíčko hned. Tak ti tentokrát dám v náručí.” To znamená podle mě měkkost a laskavost hranic – jsou tam, ale nejsou to tyrani.
Přimlouvala bych se za jedinou věc – a to je nelhat dítěti. Takže neříkat třeba “mlíčko není”, ale “nechci teď kojit, protože…”. Přijde mi to jako základní důvěra, kterou ve vztahu s dítětem máme.
A znovu – každá rodina je individuální a odstavování / samoodstavování je v rukou maminky a jejího dítěte. Proto pokud se vás toto téma dotýká, ráda ho s vámi proberu. Ale neodsuzuji nikoho za jeho cestu a ráda vám pomůžu, i když budete chtít kojení ukončit. Zde jako u všech poradenství platí, že moje rady jsou jen doporučení a je zcela na vás, co si z nich vyberete.